„Fiziologie žen se začína teprve ve třicítce. Až po tu dobu malíř nachází na jejich obličeji jen růžovou a bělobou, jen úsměv a výraz, jenž opakuje jedinou myšlenku na mládí a lásku – myšlenku jednotvárnou a nehlubokou. Ale ve stáří u ženy všechno promlouvá: na jejim obličeji se vryly vášně, byla milenkou, manželkou, matkou, trýznily ji nejprudší pocity radosti a žalu, zkřivily i její rysy a zbrázdily tvář tisíci várskami, ktreré mluví jedinou řečí. Hlava ženy se pak stáva obrazem až hrozivě vznešeným, krásnym svou melancholií, skvělým svým klidem....“ Balzac

To nie je o slovách,

skladanie pocitov a myšlienok,

zopár akordov v našich srdciach,

pre ktoré vhodnej hudby niet.

Zanechať niečo po sebe,

trochu sa pomiasť,

uviaznuť v čase,

počúvať tóny večnosti.

Ako tak roky plynuli,

svadby plynuli...

až prišla tá moja...

Mor ho! Hoj mor ho, detvo môjho rodu,

kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu,

a čo i tam dušu dáš, v tom boji divokom,

mor ty len, a voľ nebyť, ako byť otrokom...

Budapešť

Dnes som dostala chuť na tiramisu

Keď človek začína niečo nové je dobré zaspomínať si na to staré, dobré...

A preto som vyhrabala toto:

A našla som svet plný citov, vzťahov a každodennosti...

Našla som tam príbeh veľkej lásky...

Našla som viac, než som hľadala...