Chcem kričať, aby si už mlčal.

Lebo nerozumiem Tvojim slovám.

No hoci mlčím, nepočujem.

Nerozumiem slovám, ktoré kričia.

Učím sa nové slová,

aby som mohla rozumieť,

aby som mohla pomenovať veci,

ktoré mlčia... či kričia?!

Už neskrývam svoju tvár

už sa nehanbím

že je poskladaná zo včerajška

zajtrajška a dneška.

Zovšednel

pocit falošnej skromnosti

a rytmus srdca

odkrokoval novú cestu.

Minulosť sme vyčerpali do poslednej kvapky,

je treba začať niečo nové,

vykročiť,

roztrhnúť oponu strachu...

Tu sme, obzri si nás,

akí sme smelí a krehkí.

ako si pomenujeme svoj svet,

v ktorom každá myšlienka je bez konca.

To nie je o slovách,

skladanie pocitov a myšlienok,

zopár akordov v našich srdciach,

pre ktoré vhodnej hudby niet.

„Fiziologie žen se začína teprve ve třicítce. Až po tu dobu malíř nachází na jejich obličeji jen růžovou a bělobou, jen úsměv a výraz, jenž opakuje jedinou myšlenku na mládí a lásku – myšlenku jednotvárnou a nehlubokou. Ale ve stáří u ženy všechno promlouvá: na jejim obličeji se vryly vášně, byla milenkou, manželkou, matkou, trýznily ji nejprudší pocity radosti a žalu, zkřivily i její rysy a zbrázdily tvář tisíci várskami, ktreré mluví jedinou řečí. Hlava ženy se pak stáva obrazem až hrozivě vznešeným, krásnym svou melancholií, skvělým svým klidem....“ Balzac

To nie je o slovách,

skladanie pocitov a myšlienok,

zopár akordov v našich srdciach,

pre ktoré vhodnej hudby niet.